O kočce Mimózce - relaxace pomocí příběhu - autogenní trénink pro děti od 4 let

O kočičce Mimózce

V jedné daleké severské zemi u Severního moře leží vesnička, která vypadá, jako by na ni čas zapoměl.

Stavení uprostřed púrastarých stromů tam stojí tak, jako tu stávala už před stovkami let.

Zdi už zčernaly stářím, jan stodoly a vrata do dvora z pevného dubového dřeva odolávají zubu času.

Některá stavení mají ve dvoře velká hnojiště, ve kterých celý den hrabou slepice a kdákají.

Z chlívů je slyšet chrochtání vepřů a bučení krav. Do daleka se nese i štěkoz psů.

 V  truhlících na oknech kvetou pestré květiny. Pole a luka lemují řady topolů jako hráz proti vetřelcům a bouřím.

Od jednotlivých stavení ve vesnici vedou daleko do kraje aleje ovocných s tromů. Vesnička leží v rpvinatém kraji,

jen tu a tam se zvedá nevysoký kopec.

 Uprostřed vesnice plavou na hladině malého rybníčku kachny. Ve smeradově zelené vodě se prohánějí zlaté rybičky,

občas se vynoří z vody a pokoušejín se chytat mouchy poletující nad rybníčkem. Kachny brázdí vodou jako bílé obláčky

na nebi a nechávají za sebou pěnivé obrazce.

 Nejoblíbenějším obyvatelem ve vsi je kočka Mimózka. Oblíbili si ji dospělí i děti. Mimózka bydlí ve stodole na seníku,

kde si vždy dokáže najít něco na zub. A sýpka s obilím se tak nemůže stát kořistí myší. Mimózka chodí do stavení jen

tehdy, když má náladu. Je ráda, když ji lidé hladí a mazlí se s ní. Nepohrdne ani mističkou mléka. Odměňuje pak dárce

spokojeným předením.

 Uhodnete proč se jí říká Mimózka? Samozřejmě proto, že je tak citlivá a jemná, jako květ mimózy. Lehko ji můžete urazit,

a když ji nenecháte na pokoji, naježí se jí nespokojeně srst.

 Kdyžv se jednou o dlouhé, tuhé zimě konečně vrátilo do kraje jaro, nebylo po Mimózce ani vidu ani slechu. Celá vesnice se

začala strachovat. Kam se asi Mimózka poděla? Obyvatelé ve v si si uvědomovali, že ne všichni lidé na světě mají kočky rádi.

Najdou se i tací, kteří kočkám ubližují. A tak se jeden chlapec za vsi rozhodl, že Mimózku vypátrá. Schoval se večer ve stodole

a doufal, že se Mimózka objeví.

 Jednoho dne, když se den chýlil ke konci a pomalu se blížila noc, uviděl chalep tmavý stín kradoucí se tichounce po žebříku na seník.

Mimózka! A v tlamičce něco nesla. Pohybovala se pomlu a těžce, břemeno ji jistě tížilo. Když se přiblížila, chlapec uviděl, že Mimózka nese koťátko.

A ne jedno. Cestu na seník několikrát opakovala. a tak chlapec poznal, že Mimózka má koťata, která se snaží schovat v seníku, aby je nikdo nenašel a aby zůstala v bezpečí. Chlapec napočítal pět koťátek. 

Mimózku nošení náramně unavilo.

koťátka jsou těžká.

I Mimózka cítí, jak jí těžkne tělo.

Celé tělo má těžké.

I ty cítíš, jak těžké jsou paže i nohy, jak těžké je celé tělo.

 Mimózka schovala své poslední - páté - kotě, to se zahrabalo do pelíšku vedle svých bratříčků a sestřiček. A bylo mu dobře.

Mimózka pa zlehounka odběhla do domu. Dostala mističku mléka, pěkně si na ní pochutnala a pak se uložila do tepla na lavici k peci.

Celým tělem jí proniká teplo z pece.

I ty můžeš zřetelně cítit to příjemné teplo.

Celá vesnice Mimózku obdivuje. Vždyť je to opravdu pečlivá a s tarostlivá máma. Chlapec ji hladí a čechrá její hedvábnou srst. Mimózka hlasitě přede a vychutnává každé pohlazení.

Chlapec i skočka vychutnávají každé pohlazení.

I chlapci je hlazení příjemné,

vnitřní klid je příjemný a blahodárný.

Chlapec i kočka se cítí velmi příjemně.

Z knihy : Příběhy z měsíční houpačky 

• 34 příběhů na dobrou noc
• pro zklidnění
• relaxace pomocí příběhů
• zklidnění a uvolnění
• Podpora fantazie a sebedůvěry